Měla jsem teď menší krizi. Ztratila jsem hubnoucí „drajv“ a párkrát se najedla. O dost víc, než bylo nutné. Když se člověk dopracuje do fáze, kdy se mu žaludek o něco zmenší, protože je zvyklý na méně jídla, je dojezd každé žranice obzvlášť nechutný. Někdy to i celkem bolí. Cítila jsem se zaplácaná vším tím jídlem daleko déle, než při žranici ve „standardním období.“ Tělo to člověku nedá jen tak zapomenout.
Kupodivu ke mně byla dneska váha docela milosrdná a ukázala mi stejné číslo, jako přibližně před třemi dny, kdy jsem se svědomitě držela na dietě. Po prvním pocitu vděku a radosti mi to ale začalo hlodat v hlavě. Zřejmě jsem totiž prošla jedním z těch momentů, kdy se člověku po delší stagnaci ta váha sama sníží – jako odměnu za výdrž při dietě. Já jsem si tenhle pokrok smazala obžerstvím. Kdyby se žranice nekonala… nejspíš bych teď už překročila jednu z magických met stupnice na váze. Takhle to ještě bude chtít pot a slzy. Ach jo.
Závěrem? Když váha odpustí jednu žranici, člověk ji stejně neodpustí sám sobě. Přidávám tuhle hlášku na seznam mých motivací.
pondělí 26. července 2010
Když váha odpustí jednu žranici…
Vystavil beryl v 21:11 0 komentářů
Štítky: hubnutí
úterý 20. července 2010
Celebs Perfume Campaigns I./2010
Většině „celebs parfémů“ se ve světě luxusních vůní nedostává příliš velkého respektu. Řada lidí je považuje za produkty s extrémně prvoplánovým komerčním záměrem – jen ať se teď prodají, nový Chanel 5 z nich být nemusí. Komponovány jsou proto s úmyslem hlavně nikoho neurazit (což se mimochodem ne vždy povede - viz vůně od Kylie Minogue). Určitou výjimku představují parfémy pod záštitou Sarah Jessicy Parker, ale tomu se budu věnovat jindy.
Podobně to obvykle dopadá, i pokud jde o vizuální podobu reklam na parfémy se slavným jménem na flakonu. Málokdy se objeví zajímavý nápad, málokdy má kampaň příběh nebo pečlivě vybudovanou atmosféru. Alfu a omegu většinou představuje slavný obličej – coby nejlepší lákadlo na zákazníky bez jasného názoru, kterým by se při výběru vůní řídili.
Tenhle článek píši jako krátké shrnutí toho, co se v oblasti kampaní pro celebs parfémy v posledních několika měsících odehrálo.
Outspoken by Fergie. Docela mě překvapilo, že Fergie šla do avonovského parfému, čekala bych vlastní značku. Flakon se zdá být na první pohled pěkný, ale předpokládám, že vzhledem k cenové kategorii bude minimálně vrchní část uplácaná z umělé hmoty. Za nejlepší prvek video reklamy považuji jednoznačně tik ve rtu :-). Ale začíná docela zajímavě. Kdyby se držela alespoň o pár vteřin déle konceptu „éterická ženská těla v barvě parfému,“ nemuselo by to dopadnout tak zapomenutelně. Asociace parfému s jednoduchým plechovým megafonem je fajn, naopak použití parfému coby zbraně je hrozné klišé. Mimochodem – myslela jsem si, že Fergie vypadá mladší.
Další kampaň odstartovaná koncem minulého roku bohužel dopadla bolestně předvídatelně. Ano, Beyoncé je sexy. Ale postavit na „hot hot hot“ kompletní propagaci jejího parfému (mimochodem – jmenuje se Heat) mi připadá neuvěřitelně prvoplánové. Červené jak z vola.
A tak nakonec musím uznat, že z posledních kampaní k celebs vůním dopadla nejlépe ta, která má nejvýrazněji vytipovanou cílovou skupinu (náctileté slečny se sklony k EMO). Forbidden Rose by Avril Lavigne má sice nepříjemně kýčovitý flakon, ale alespoň se její propagace nese v určité atmosféře a má jakýs takýs příběh. Nekomplikuje si zbytečně situaci snahou oslovit dospělé a sofistikovanější zákaznice, protože mladiství představují zcela dostačující kupní sílu. Tipuji, že se tahle temná princezna skvěle prodává.
Vystavil beryl v 16:30 0 komentářů
pátek 16. července 2010
the next best thing
Stalo se mi to docela nedávno.
Obyčejná cesta z ložnice k lednici, která v nejhorším případě končí snězením něčeho, co jsem jíst nemusela. Tentokrát jsem se bohužel nezastavila, ani když jsem otevírala tu komnatu hříchů, ani když jsem si vybírala minutku, ani když jsem ji dávala do mikrovlnky, ani když jsem do ní pak tři minuty koukala s vyplazeným uslintaným jazykem, jako ten největší slaboch na světě. Nezastavila jsem se, i když mi hlavou letěly všechny ty hubnoucí hesla a alarm mi v ní drnčel jako blázen.
Mikrovlnka pípla, já jídlo vytáhla, vyklopila na talíř, vzala příbor a...
Už jsi jedla! blesklo mi hlavou. Ruka se mi sice zachvěla, ale stejně jsem si nabrala sousto.
A v tu chvíli jsem to dokázala.
Dokázala jsem si ho nenacpat do pusy.
Talíř přede mnou ležel plný a voněl a v tu chvíli se zdálo být tak málo pravděpodobný, že bych jeho obsah dokázala nezhltat, že jsem zatoužila trumfnout sama sebe. Vysmát se své slabosti do očí, nakopat ji do nafouknutého zadku.
Chvíli jsem si tu situaci užívala. Stála jsem tam se soustem na vidličce a věděla jsem, že mám nad ním moc - že ji mám sama nad sebou.
Pak mi v hlavě zahlodala pochybnost - A co teď s tím jídlem? Vracet do ledničky to nemělo smysl, nebylo by pak už k jídlu a akorát by všechno nasáklo tou vůní a já bych si na to jídlo vzpoměla pokaždé, i při cestě jen pro chlazený pití.
Jenže je správný vyhazovat jídlo? Jsou na světě lidé, kteří hladem umírají.
A tak jsem udělala příští správnou věc.
Dalších patnáct minut jsem pečlivě oddělovala všechno maso od zbytku jídla. Bylo to další napínání vůle, ale když chci, umím u sebe navodit celkem silný pocit povinnosti. Maso pak přišlo na plastový talířek a ven, kde se po něm za dvacet minut zaprášilo. Číči měly hostinu.
Jsem dobrá. Jsem dobrá. Jsem dobrá.
A příště se zastavím ještě před tou ledničkou!
Vystavil beryl v 17:47 0 komentářů
Štítky: hubnutí
čtvrtek 15. července 2010
Aňa for Pietro with love
Na druhou stranu je to angažovaná a svěží mamina, kterých je v Česku z nějakého důvodu nedostatek a pravidelně doplňuje úlovky módní policie modely, na které se dá koukat a o nichž lze dokonce i přemýšlet. Má kolem sebe jakousi high fashion auru, která vždy povznese to dobré a potlačí to méně dobré v jejích outfitech. Tohle osobní kouzlo je o to výraznější, když se vypraví do společnosti s manželem (kterého, vsadím se, obléká také ona), který osobní kouzlo nemá a ani dobré věci nedokáže patřičně vynést. Mimochodem – tomu se říká ideální manžel módních ikon.
Když přišla letos na jaře zpráva, že se „Geislerka“ podepíše pod vlastní modely v rámci podzimní kolekce Pietro Filipi 2010, nepřekvapilo mě to. Trend celebrit angažovaných v módním průmyslu je celosvětový a těch lidí, které by bylo možné oslovit u nás, je minimum.
Upřímně řečeno nevím, co je pravdy na tom, že veškerá práce celebřitek na po sobě pojmenovaném oblečení či třeba parfémech spočívá v tom, že se v příslušný čas dostaví na příslušné místo, kde jsou následně vyfoceny příslušnými novináři. Po internetu dodnes koluje slavné video, v němž se Paula Abdul dostavila opilá nejprve na testování "svého" parfému a následně v podroušeném stavu i prezentovala v přímém přenosu "svou" řadu bižuterie.
U Ani bych ale celkem věřila tomu, že se tužky chopila. Výsledná „Aňa for Pietro with love“ (což je trochu prázdná nuda, ale budiž) měla podle herečky být poznamenána zejména retro stylem (to ona má tak nějak v krvi). Nevím, kdo nešťastnou formulaci „jsou to věci pro ženu, která chce být nenápadná, ale přitom touží, aby se na ni všichni dívali," pustil do světa – zda sama autorka, nebo nějaký sabotér, ale první kousky, jejichž fotky se potulují po internetu, zoufalé určitě nejsou. Snad jen škoda, že člověk pro obrázky musí obrážet online bulváry – na oficiálních stránkách PF totiž stále visí jen květnová informace o tom, že učiní z herečky návrhářku.
Pokud si ale chcete ponechat maximum pozitivních očekávání, raději vynechejte trochu bezradné a bezkrevné promo video (viz níže) a ať vás ani nenapadne kouknout na záběry z prezentace prvních „vzorků“ (pro masochisty: je zde http://magazin.ceskenoviny.cz/tema/zpravy/herecka-anna-geislerova-predstavila-vlastni-retro-kolekci-odevu/503908&id_seznam=341). Aňa má holt specifický způsob komunikace, který může na neznalého působit tak, že se snaží své vlastní hadříky podříznout v zárodku.
Dobře. Teď je asi na místě jedno přiznání. Dominantní oděv celé Aniny řady jsem naprosto nepochopila. Jde o šedou róbu se srdcem na hrudi. První, co se mi vybavilo, byla Halina Pawlovská ve svém tričku od jáužnevímjakého návrháře, v němž nakráčela na prestižní akci a „kolotočovost“ celého modelu, na kterou ji kdosi upozornil, odbyla poukazem na jeho cenu. Za asociaci asi může nejen ono růžové srdce, ale zvláštní objemná okázalost, kterou se na promo fotce nepodařilo potlačit ani jeho podfukováním. Zveřejněná informace, že na něj padlo 17 metrů látky, už byla jen posledním hřebíkem do rakve. Aňa si šaty vzala sebou na Berlinale a když jsem viděla, jak (snad po vzoru katalogů Quelle?) natahuje látku do výšky (asi aby tam ani jeden z těch sedmnácti metrů nebyl nadarmo), zapochybovala jsem o jejím vkusu. Budu věřit, že ji dá vydražit na charitu nebo tak něco.
Další vršek je přesně ten typ oblečení, který se těžko posuzuje z fotky. Potřebovala bych si omakat materiál, posoudit, zda se vyvedla barva, zda je projmutý, zda se nezanedbal nějaký detail… Přestože se mi ale zdá, že „tohle jsem už viděla,“ jde o krásný kousek, který podle mě skýtá možnost více kombinací, než se na první pohled zdá.
Do třetice jsem si vybrala krásné sáčko s vtipnou klopou á la „kravata“ a zajímavým podélným límcem. K dokonalosti mu chybí jen volba co nejlepšího materiálu na jeho sériovou produkci.
Naše česká S.J. Parker potvrdila, co si o ní myslím už dávno – totiž že narodit se jako nadaná britská herečka, skočí po ní Burberry a nepustí. Její návrhy mají onu prvorepublikovou eleganci, na kterou vůbec nemusela tlačit okázalou jízdou na retro-bicyklu. Oblečky si určitě zajdu „ošahat,“ jakmile budou plebsu k ošahání předhozeny. Těším se na ně. Coby idealista věřím, že kvalitu výsledných produktů může autorka sama ovlivnit – minimálně tím, že dohlédne na výběr materiálů, bude trvat na tom zásadním ze svých vizí a popřemýšlí, co pěkného by o nich mohla říct při uvedení. Zbytek obstará… ta aura.
Vystavil beryl v 16:24 0 komentářů
Štítky: celebrity, fall 2010, kolekce, pietro filipi
Pro ana, pohádka bez dobra a zla
Přemýšlela jsem, zda tohle psát. Zda nahlédnout do světa za zrcadlem a pokusit se pochopit holky, které jsou mnohdy tisíckrát víc než to, pro co se zažil termín pro-ana.
Česká společnost skutečně objevila fenomén glorifikace anorexie až loni. Všimla si toho některá masmédia, někteří odborníci, někteří rodiče a… hromada dalších holek. V zahraničí, zejména ve Spojených státech, se naopak největšího zděšení společnosti dostalo pro-ana už před mnoha lety. Osobně bych tipovala jako nejvýraznější léta 2003 – 2006, kdy se problém diskutoval v několika velkých televizních show a dostával se i do celonárodních zpráv.
To, že k nám pro-ana přišla spíš jako módní trend, znamenalo její naprosté zpovrchnění. Chyběly tu „zakladatelky.“ I když věřím, že existuje i mnoho českých holek, které si tímhle příběhem o dokonalosti prošly a procházejí ve vší drsné ryzosti, nikdy jsem nenarazila na nic, co by šlo považovat za „autentický pro-ana blog.“ Když to řeknu hodně divně, došlo k tomu, že k nám dorazily jen povrchní projevy spočívající v hladovění, thinspiracích a focení se zataženým břichem před zrcadlem v koupelně.
Také jsem dříve viděla české pro-ana blogy, než ty zahraniční. První myšlenka: to jsou ale znuděné krávy! Posléze jsem celou věc pustila z hlavy jako něco příliš stupidního, než abych se nad tím třeba jen pohoršovala. Neexistoval žádný důvod, pokoušet se jejich autorky pochopit.
Vlastně až začátkem tohoto roku jsem zjistila, že zahraniční pro-ana internetové zápisky se těm našim v ničem nepodobají. Narazila jsem dokonce i na blog, který do pro-ana komunity spadal, ale nemluvilo se v něm o jídle ani o hubnutí. Autorka žila ve vysněném světě, ve kterém nebylo pro jídlo místo. Dneska jsem tu stránku už nenašla. Snad je naživu.
2) idoly anorektiček nejsou ani tak Keira Knightley a Olsenky, jako spíš Shakespearova Ofélie (tu zmiňují pro-ana blogy často) a fantasijní postavy z pohádek a filmů.
3) jídlo většina z anorektiček odmítá hlavně proto, že je příliš přízemní pro jejich dokonalý svět.
5) většina nechápe anu jako boj. Většina z nich ji miluje. A většina z nich si ji uvědomuje – opět navzdory tomu, co se o anorexii obvykle tvrdí. Většinou ale nevěří, že lze anorexii vyléčit a nechtějí to zkoušet.
Vystavil beryl v 16:19 0 komentářů
Štítky: hubnutí
úterý 13. července 2010
vyvařuju... abych nejedla
Jednoduchá slaná tekutina nejenže pomůže, když má člověk sto chutí se do něčeho zakousnout, nebo se už motá z nedostatku kalorií a železa (na železo je dobrý právě ten hovězí vývar), ale taky tělem dost rychle prochází a čistí střeva. Na podobném principu funguje tradiční asijské čištění střev (http://www.cinska-medicina.info/joginske-cisteni-streva), při kterém se ale pije voda pouze osolená, ve velkém množství a v kombinaci s cviky. Kdysi jsem to zkoušela, ale pít teplou slanou vodu je hnusnější, než se zdá. Nedotáhla jsem to. A taky jsem se bála, co by to udělalo se žaludkem, už takhle mu dávám zabrat.
Vyvařování je jeden z důvodů, proč se těším, až se zas trochu ochladí. Jím toho málo a cítím, že mi sůl schází. Řeším to tak, že přesoluju všechno, co to snese a co se chystám pozřít, ale není to totéž jako udělat si hrníčku spoustu chutí bez jediného kousnutí :-).
Vystavil beryl v 18:42 0 komentářů
Prada fall 2010 campaign
Z dámské sekce mě zaujala jediná fotografie (viz níže), na níž se "osudovým" poutem propojil jeden z modelů s krásnou xxl taškou. Jejich "vztah na dálku," kdy kabelka visí na ruce anonymní ženě, je vtipný a soustřeďuje pozornost (konečně) na kolekci samotnou. Hodně zajímavé je i kontrastní propletení rukou páru vlevo. Skvělá fotka.
Pokud jde o kampaň zaměřenou na muže, tak ta zůstala letos black&white a nese se s daleko větší grácií než podivné snímky výše. Tedy když pomineme ty fotky, které jsou jen černobílou variací na předchozí.
Vystavil beryl v 13:01 0 komentářů
pondělí 12. července 2010
Prada fall/winter 2010-2011 (women)
V rámci Milano Fashion Week už Prada svou kolekci začátkem roku představila, před nedávnem se oficiálně zveřejnila podoba kampaně (které se budu věnovat v následujícím článku) a jelikož ke třetí fázi, tedy ohmatání modelů, se JÁ nedostanu, považuju dnešek za vhodný čas pro souhrn kolekce.
Loňská podzimní Prada se mi (nepamatuji si ji, teď jsem si ji šla připomenout) líbila. Na první pohled hodně holé kůže - skoro všechny modely měly V-výstřih, často se našla odhalená stehna. Krásné plné barvy, sem tam metalické, z materiálů převažovala vlna. Snad jen většina kožených bot byla na můj vkus moc masivní.
Letos se za Pradu prošlo hned několik Victoria's Secret Angels (Miranda Kerr, Doutzen Kroes, Alessandra Ambrosio), objevilo se tam dost Australanek a nejvíc se asi mluvilo o obsazení několika "nehubených" královen runwaye - viz třeba již zmiňovaná Doutzen, na fotografii níže. To je zas trochu optimističtější vývoj, než jakém jsem před dvěma dny psala (http://skinnyglam.blogspot.com/2010/07/whitney-plus-size-model.html).
Celá akce se s posvěcením Prady dostala na jejich stránky i na youtube, jsou to dobré záběry, takže doporučuji okouknout.Byla jsem docela připravená nechat se ohromit. Ve výsledku jsem si ale jen vyzobala několik "líbí" kousků, přičemž na zbytek brzy zapomenu. Celková kompozice kolekce, ale i přehlídky samotné, byla evidentně laděna na sofistikovanou notu. Tomu odpovídá i výběr modelek - "veteránek." Některé kousky pro mě ale byly obtížně pochopitelné. Níže pár příkladů z obou skupin.
Tak především - naprostá většina jednobarevných kabátů v A-střihu mě naprosto uchvátila. Totéž platí pro podobné zimní šaty. Krásné detaily, skvělé "roládové" podkolenky a osvěžení v podobě barevných lodiček (často v malinovém odstínu, něco i v modré a lila). Dobrůtka.
Když už zmiňuji barevné kombinace, musím se přiznat, že několikrát se opakující spojení šedá-hnědá, zvlášť pokud se obě barvy vyskytovaly v metalické podobě, byla na mě trochu moc. Jednotlivé části modelu se díky tomu pomlátí a splynou v hromadu neurčité barvy a tvaru. Alespoň moje oko to s nimi dělá.
Kdyby Prada sídlila u nás, nejspíš by se za leitmotiv kolekce fall 2010 považoval "duch normalizace." Nejen díky retro brýlím a účesům á la Věra Čáslavská, ale především pro tu zvláštní, trochu depresivní, stroze emancipační atmosféru. Místo kabelek bych k některým kouskům přiřadila staré dobré síťovky. Tenhle vintage odér je ale pro některé modely vyloženě nosný. Nechat je někde stát bez kontextu, pes po nich neštěkne.
Zdaleka největší zklamání pro mě představoval prvek řasení na prsou u několika šatů. Jednak působil mezi některými unisex modely nepatřičně, a také byl vyloženě nepěkný... chci říct mnou vyloženě nepochopený. Nevypadá dobře ani z přímého pohledu, ale nevkusný je zejména z profilu. Pruh nastříkaný obří barevnou šlehačkou.
A-střih převládá i u kombinovaných, často vlněných, modelů. Jedno- i dvouřadé zapínání, důraz na kontrastní límce.
Jen telegraficky ke zbytku: podkolenky skvělé, botky oproti loňsku lehoučké a kabelek jsem si všímala jen z vlastního donucení, takže asi nic moc (překvapilo mě, jak málo "na stejné vlně" působily).
Pokud je pravda tvrzení, že Miuccia Prada těsně před přehlídkou v zákulisí prohodila slova: "Je to normální oblečení," lze jí dá letos celkem za pravdu. Tedy přehlédneme-li tu nepříjemnou záležitost s cenou těchhle obyčejných hadříků. Letošní podzimní Prada se určitě zařadí po bok toho nositelnějšího z high fashion. Zároveň se mi ale zdá, že míra luxusu, kterou na sebe to jméno váže, se tentokrát zhodnotila jen v jednoduchých modelech. Za jeden z jejich kabátků bych jim napřesrok klidně leštila všechny ty pradovský lakýrky. Pomineme-li těžko uvěřitelnou možnost, že některé ze vzorů a barevných kombinací se prostě letos nepovedly, mohu snad shrnout svůj komentář k poslední kolekci konstatováním, že do příštího roku se toho snad naučím dost, abych dokázala plně ocenit i komplikovanější kousky z téhle špičkové italské dílny.
Článek o Prada kampani 2010-2011 bude následovat.
neděle 11. července 2010
zhubnul už vůbec někdo "zdravě"?
Mosspiration :-)
Prosím, čtěte Prohlášení http://skinnyglam.blogspot.com/2010/07/prohlaseni.html.
Vystavil beryl v 10:22 0 komentářů
Štítky: hubnutí
šperkovnice
Zvláštní kategorií jsou starožitné šperkovnice. Mnoho krásných má původ v první polovině 19. století. Mít zlatou kreditku, jdu do toho. Sázkou na jistotu je i art deco - tyhle motivy snesou i provedení v bakelitu.
Když člověk pomine nepěkné a málo funkční kýče, které si někdy lidé vozí z dovolených jako suvenýry (hodně šperkovnic na českých nočních stolcích má severoafrický původ; sloní motivy naopak pocházejí nejčastěji z Indie a Nepálu), zbývá ještě ta takzvaná "nezávislá scéna," která zachraňuje šperkovnicím třetího tisíciletí čest.
by Dante Dekorace (fler.cz), 777 Kč
A na závěr si nechávám příklad toho, jak také můžete dopadnout, když hledáte "moderní značkovou šperkovnici."
Vystavil beryl v 2:21 0 komentářů
Štítky: věcičky
sobota 10. července 2010
4th july
Vystavil beryl v 15:29 0 komentářů
Štítky: inspirace
Whitney, a plus-size model...
Byla to tehdy velká sláva. Ne u nás, u nás koukám na America's Next Top Model asi jen já a pár náctiletých holek. Coby pamětník si na to ale dobře vzpomínám. Prestižní soutěž (konkrétně její 10th Cycle) v režii Tyry Banks vyhrála peroxidová blond s velikostí 12-14 US. Tedy takzvaná plus-size model.
V části veřejnosti to vyvolalo naději, že třeba dojde v módním průmyslu ke změně a holky se sportovní postavou budou moct pracovat na srovnatelné úrovni, jako jejich hubené kolegyně. Naopak v odborné - tedy módou profesně poznamenané - veřejnosti to nevyvolalo vůbec nic. Možná úškleb nad soutěží samou, který ovšem ANTM sklízí od samého začátku. Oni návrháři dobře vědí, že na hubených tělech jejich šaty vypadají lépe.
Se zájmem jsem její kariéru sledovala. Jako součást své výhry dostala kontrakt s Elite, několik stránek v Seventeen Magazine a kampaň pro drogérkovou kosmetiku CoverGirl. Dle očekávání u špičkové Elite nevydržela, dnes je (u poměrně prestižní) Wilhelmina Models. Bohužel, zbytek kariéry dopadl přesně tak, jak šlo očekávat. Jestli měl být někdo průkopníkem zdravých tvarů v high fashion, Whitney to nebyla. Nejprve se dala na podnikání. Navrhla řadu nic-moc bižuterie a prodává na internetu "Supermodel svíčky"(!) http://www.shopsupermodel.com/
Kromě toho začala pracovat pro National Eating Disorders Association a značku "Right Fit" - čímž v podstatě potvrdila, že se do přímého souboje s hubenými modelkami nechce pouštět a přijímá raději roli rádoby revolucionáře, který je ale schopen rvát se za svou pravdu jen slovy, ne prací. (Níže fotografie z Right Fit... tak trochu katalog Quelle.)
Letos ji ke všemu tomu neštěstí ještě čekala obálka magazínu Plus. Je to asi pokus o vintage toaletu, který se podle mě těžce nezdařil. Mimochodem, všimněte si, že ji neprezentují jako topmodelku, ale jako "ANTM Winner."
Nevím, ale nemůžu si pomoct od pocitu, že na téhle kariéře je všechno špatně. Bojovnice, která to vzdala ještě před úvodním hvizdem. Tak buď se jdu porvat o svoji šanci stát se ve světě módy někým, anebo se budu doživotně prezentovat jako plus-size modla, která jako první "holka krev a mlíko" vyhrála televizní soutěž.
Nedokážu posoudit, jestli je svět přehlídkových mol dneska připravenější na sexy modelky, než jak tomu bylo v roce 2008. Spíš bych řekla, že je to naopak. Whitney přišla do nejlepší možné atmosféry. Debatovalo se o modelkách umírajících na podvýživu a o pro-ana webových stránkách. Dnes to zas trochu utichlo. Ten otazník nad modelkama se zdravou postavou ale zůstává. Osobně bych si přála, aby obálka magazínu Plus nezůstávala jejich nejvyšší vysněnou metou.
Vystavil beryl v 13:07 0 komentářů
Štítky: modelky v TV, plus-size
PROHLÁŠENÍ
Můj blog má mít dva leitmotivy. Hubnutí a módu. Dost populární a často dost výbušná témata. Proto považuji za svou povinnost shrnout pár zásadních pravidel do Prohlášení.
1. Já jsem dospělá. Co jím a co se mi líbí je čistě moje věc.
2. Předpokládám, že moji čtenáři jsou dospělí a disponují vlastní svobodou rozhodování a zodpovědností.
3. Nedospělé čtenáře nabádám, aby návštěvy obskurních blogů konzultovali se svými rodiči či lékárníky… chci říct opatrovníky.
4. Moje dietní přístupy, a obecně praktiky související se zdravím, mají sloužit především jako moje vlastní memento a můj vlastní zápisník. Nejsou tu od toho, aby je někdo kopíroval a kazil si žaludek.
5. Nejsem pipina, vizuálně krásné věci nejsou jedinou náplní mého života. Tohle je můj třetí aktivní blog – oproti druhým dvěma má být oddychový.
6. Pokud vám moje psaní nedělá dobře, prosím, nečtěte je.
Vystavil beryl v 11:09 0 komentářů
Štítky: interní, PROHLÁŠENÍ
vize (o replay a o cestě a o tom, proč to ještě nejde, ale brzo půjde)
Je horko. Doslova hic. Holá záda se mi lepí k židli a každých deset minut si chodím umývat ruce. Nesnáším ten pocit – mít je horkem ulepený. Mohla bych se jít opalovat, ale netroufnu si vystrčit holý pupek na veřejnost. K dokonání depky jsem si dnes dlouze prohlížela nějaké kampaně Replay. Nevím, jak to dělají, ale všechny jejich reklamní fotky vypadají strašně moc „on the road“. Rozpusť vlasy, natáhni si rifle a vydej se v zaprášené kraksně po nekonečných a liduprázdných amerických silnicích.
Připadám si nejhnusnější a nejvyžranější, co pamatuju. Nevydám se na cestu, protože ani jedny ze dvou svých drahých džínsů nezapnu. A přichází léto. Horký a sladký a… glam.
Kdybych si myslela, že založením blogu vyřeším svůj problém, nejspíš bych sama sebe reklamovala na střední škole. Já jen věřím, že mi může posílit motivaci. Kdyby nic jinýho, bude tu stát jako memento toho, že jsem udělala pokus vrátit se do své krásnější a štíhlejší schránky. Bolestně perfektní svět módy a kosmetiky je tím nejlepším, čí m se může člověk na takové cestě obklopit.
Koncem léta si natáhnu Replay jeans a vydám se na cestu. Koncem léta ze mě bude holka z jejich kampaní. Slavnostně si to tu slibuju.
b.
Vystavil beryl v 10:15 0 komentářů
Štítky: interní