Když váha odpustí jednu žranici…

Měla jsem teď menší krizi. Ztratila jsem hubnoucí „drajv“ a párkrát se najedla. O dost víc, než bylo nutné. Když se člověk dopracuje do fáze, kdy se mu žaludek o něco zmenší, protože je zvyklý na méně jídla, je dojezd každé žranice obzvlášť nechutný. Někdy to i celkem bolí. Cítila jsem se zaplácaná vším tím jídlem daleko déle, než při žranici ve „standardním období.“ Tělo to člověku nedá jen tak zapomenout.

Kupodivu ke mně byla dneska váha docela milosrdná a ukázala mi stejné číslo, jako přibližně před třemi dny, kdy jsem se svědomitě držela na dietě. Po prvním pocitu vděku a radosti mi to ale začalo hlodat v hlavě. Zřejmě jsem totiž prošla jedním z těch momentů, kdy se člověku po delší stagnaci ta váha sama sníží – jako odměnu za výdrž při dietě. Já jsem si tenhle pokrok smazala obžerstvím. Kdyby se žranice nekonala… nejspíš bych teď už překročila jednu z magických met stupnice na váze. Takhle to ještě bude chtít pot a slzy. Ach jo.


Závěrem? Když váha odpustí jednu žranici, člověk ji stejně neodpustí sám sobě. Přidávám tuhle hlášku na seznam mých motivací.

Prosím, čtěte Prohlášení (http://skinnyglam.blogspot.com/search/label/PROHL%C3%81%C5%A0EN%C3%8D).