Měla jsem teď menší krizi. Ztratila jsem hubnoucí „drajv“ a párkrát se najedla. O dost víc, než bylo nutné. Když se člověk dopracuje do fáze, kdy se mu žaludek o něco zmenší, protože je zvyklý na méně jídla, je dojezd každé žranice obzvlášť nechutný. Někdy to i celkem bolí. Cítila jsem se zaplácaná vším tím jídlem daleko déle, než při žranici ve „standardním období.“ Tělo to člověku nedá jen tak zapomenout.
Kupodivu ke mně byla dneska váha docela milosrdná a ukázala mi stejné číslo, jako přibližně před třemi dny, kdy jsem se svědomitě držela na dietě. Po prvním pocitu vděku a radosti mi to ale začalo hlodat v hlavě. Zřejmě jsem totiž prošla jedním z těch momentů, kdy se člověku po delší stagnaci ta váha sama sníží – jako odměnu za výdrž při dietě. Já jsem si tenhle pokrok smazala obžerstvím. Kdyby se žranice nekonala… nejspíš bych teď už překročila jednu z magických met stupnice na váze. Takhle to ještě bude chtít pot a slzy. Ach jo.
Závěrem? Když váha odpustí jednu žranici, člověk ji stejně neodpustí sám sobě. Přidávám tuhle hlášku na seznam mých motivací.
pondělí 26. července 2010
Když váha odpustí jednu žranici…
Vystavil beryl v 21:11 0 komentářů
Štítky: hubnutí
úterý 20. července 2010
Celebs Perfume Campaigns I./2010
Většině „celebs parfémů“ se ve světě luxusních vůní nedostává příliš velkého respektu. Řada lidí je považuje za produkty s extrémně prvoplánovým komerčním záměrem – jen ať se teď prodají, nový Chanel 5 z nich být nemusí. Komponovány jsou proto s úmyslem hlavně nikoho neurazit (což se mimochodem ne vždy povede - viz vůně od Kylie Minogue). Určitou výjimku představují parfémy pod záštitou Sarah Jessicy Parker, ale tomu se budu věnovat jindy.
Podobně to obvykle dopadá, i pokud jde o vizuální podobu reklam na parfémy se slavným jménem na flakonu. Málokdy se objeví zajímavý nápad, málokdy má kampaň příběh nebo pečlivě vybudovanou atmosféru. Alfu a omegu většinou představuje slavný obličej – coby nejlepší lákadlo na zákazníky bez jasného názoru, kterým by se při výběru vůní řídili.
Tenhle článek píši jako krátké shrnutí toho, co se v oblasti kampaní pro celebs parfémy v posledních několika měsících odehrálo.
Outspoken by Fergie. Docela mě překvapilo, že Fergie šla do avonovského parfému, čekala bych vlastní značku. Flakon se zdá být na první pohled pěkný, ale předpokládám, že vzhledem k cenové kategorii bude minimálně vrchní část uplácaná z umělé hmoty. Za nejlepší prvek video reklamy považuji jednoznačně tik ve rtu :-). Ale začíná docela zajímavě. Kdyby se držela alespoň o pár vteřin déle konceptu „éterická ženská těla v barvě parfému,“ nemuselo by to dopadnout tak zapomenutelně. Asociace parfému s jednoduchým plechovým megafonem je fajn, naopak použití parfému coby zbraně je hrozné klišé. Mimochodem – myslela jsem si, že Fergie vypadá mladší.
Další kampaň odstartovaná koncem minulého roku bohužel dopadla bolestně předvídatelně. Ano, Beyoncé je sexy. Ale postavit na „hot hot hot“ kompletní propagaci jejího parfému (mimochodem – jmenuje se Heat) mi připadá neuvěřitelně prvoplánové. Červené jak z vola.
A tak nakonec musím uznat, že z posledních kampaní k celebs vůním dopadla nejlépe ta, která má nejvýrazněji vytipovanou cílovou skupinu (náctileté slečny se sklony k EMO). Forbidden Rose by Avril Lavigne má sice nepříjemně kýčovitý flakon, ale alespoň se její propagace nese v určité atmosféře a má jakýs takýs příběh. Nekomplikuje si zbytečně situaci snahou oslovit dospělé a sofistikovanější zákaznice, protože mladiství představují zcela dostačující kupní sílu. Tipuji, že se tahle temná princezna skvěle prodává.
Vystavil beryl v 16:30 0 komentářů
pátek 16. července 2010
the next best thing
Stalo se mi to docela nedávno.
Obyčejná cesta z ložnice k lednici, která v nejhorším případě končí snězením něčeho, co jsem jíst nemusela. Tentokrát jsem se bohužel nezastavila, ani když jsem otevírala tu komnatu hříchů, ani když jsem si vybírala minutku, ani když jsem ji dávala do mikrovlnky, ani když jsem do ní pak tři minuty koukala s vyplazeným uslintaným jazykem, jako ten největší slaboch na světě. Nezastavila jsem se, i když mi hlavou letěly všechny ty hubnoucí hesla a alarm mi v ní drnčel jako blázen.
Mikrovlnka pípla, já jídlo vytáhla, vyklopila na talíř, vzala příbor a...
Už jsi jedla! blesklo mi hlavou. Ruka se mi sice zachvěla, ale stejně jsem si nabrala sousto.
A v tu chvíli jsem to dokázala.
Dokázala jsem si ho nenacpat do pusy.
Talíř přede mnou ležel plný a voněl a v tu chvíli se zdálo být tak málo pravděpodobný, že bych jeho obsah dokázala nezhltat, že jsem zatoužila trumfnout sama sebe. Vysmát se své slabosti do očí, nakopat ji do nafouknutého zadku.
Chvíli jsem si tu situaci užívala. Stála jsem tam se soustem na vidličce a věděla jsem, že mám nad ním moc - že ji mám sama nad sebou.
Pak mi v hlavě zahlodala pochybnost - A co teď s tím jídlem? Vracet do ledničky to nemělo smysl, nebylo by pak už k jídlu a akorát by všechno nasáklo tou vůní a já bych si na to jídlo vzpoměla pokaždé, i při cestě jen pro chlazený pití.
Jenže je správný vyhazovat jídlo? Jsou na světě lidé, kteří hladem umírají.
A tak jsem udělala příští správnou věc.
Dalších patnáct minut jsem pečlivě oddělovala všechno maso od zbytku jídla. Bylo to další napínání vůle, ale když chci, umím u sebe navodit celkem silný pocit povinnosti. Maso pak přišlo na plastový talířek a ven, kde se po něm za dvacet minut zaprášilo. Číči měly hostinu.
Jsem dobrá. Jsem dobrá. Jsem dobrá.
A příště se zastavím ještě před tou ledničkou!
Vystavil beryl v 17:47 0 komentářů
Štítky: hubnutí
čtvrtek 15. července 2010
Aňa for Pietro with love
Na druhou stranu je to angažovaná a svěží mamina, kterých je v Česku z nějakého důvodu nedostatek a pravidelně doplňuje úlovky módní policie modely, na které se dá koukat a o nichž lze dokonce i přemýšlet. Má kolem sebe jakousi high fashion auru, která vždy povznese to dobré a potlačí to méně dobré v jejích outfitech. Tohle osobní kouzlo je o to výraznější, když se vypraví do společnosti s manželem (kterého, vsadím se, obléká také ona), který osobní kouzlo nemá a ani dobré věci nedokáže patřičně vynést. Mimochodem – tomu se říká ideální manžel módních ikon.
Když přišla letos na jaře zpráva, že se „Geislerka“ podepíše pod vlastní modely v rámci podzimní kolekce Pietro Filipi 2010, nepřekvapilo mě to. Trend celebrit angažovaných v módním průmyslu je celosvětový a těch lidí, které by bylo možné oslovit u nás, je minimum.
Upřímně řečeno nevím, co je pravdy na tom, že veškerá práce celebřitek na po sobě pojmenovaném oblečení či třeba parfémech spočívá v tom, že se v příslušný čas dostaví na příslušné místo, kde jsou následně vyfoceny příslušnými novináři. Po internetu dodnes koluje slavné video, v němž se Paula Abdul dostavila opilá nejprve na testování "svého" parfému a následně v podroušeném stavu i prezentovala v přímém přenosu "svou" řadu bižuterie.
U Ani bych ale celkem věřila tomu, že se tužky chopila. Výsledná „Aňa for Pietro with love“ (což je trochu prázdná nuda, ale budiž) měla podle herečky být poznamenána zejména retro stylem (to ona má tak nějak v krvi). Nevím, kdo nešťastnou formulaci „jsou to věci pro ženu, která chce být nenápadná, ale přitom touží, aby se na ni všichni dívali," pustil do světa – zda sama autorka, nebo nějaký sabotér, ale první kousky, jejichž fotky se potulují po internetu, zoufalé určitě nejsou. Snad jen škoda, že člověk pro obrázky musí obrážet online bulváry – na oficiálních stránkách PF totiž stále visí jen květnová informace o tom, že učiní z herečky návrhářku.
Pokud si ale chcete ponechat maximum pozitivních očekávání, raději vynechejte trochu bezradné a bezkrevné promo video (viz níže) a ať vás ani nenapadne kouknout na záběry z prezentace prvních „vzorků“ (pro masochisty: je zde http://magazin.ceskenoviny.cz/tema/zpravy/herecka-anna-geislerova-predstavila-vlastni-retro-kolekci-odevu/503908&id_seznam=341). Aňa má holt specifický způsob komunikace, který může na neznalého působit tak, že se snaží své vlastní hadříky podříznout v zárodku.
Dobře. Teď je asi na místě jedno přiznání. Dominantní oděv celé Aniny řady jsem naprosto nepochopila. Jde o šedou róbu se srdcem na hrudi. První, co se mi vybavilo, byla Halina Pawlovská ve svém tričku od jáužnevímjakého návrháře, v němž nakráčela na prestižní akci a „kolotočovost“ celého modelu, na kterou ji kdosi upozornil, odbyla poukazem na jeho cenu. Za asociaci asi může nejen ono růžové srdce, ale zvláštní objemná okázalost, kterou se na promo fotce nepodařilo potlačit ani jeho podfukováním. Zveřejněná informace, že na něj padlo 17 metrů látky, už byla jen posledním hřebíkem do rakve. Aňa si šaty vzala sebou na Berlinale a když jsem viděla, jak (snad po vzoru katalogů Quelle?) natahuje látku do výšky (asi aby tam ani jeden z těch sedmnácti metrů nebyl nadarmo), zapochybovala jsem o jejím vkusu. Budu věřit, že ji dá vydražit na charitu nebo tak něco.
Další vršek je přesně ten typ oblečení, který se těžko posuzuje z fotky. Potřebovala bych si omakat materiál, posoudit, zda se vyvedla barva, zda je projmutý, zda se nezanedbal nějaký detail… Přestože se mi ale zdá, že „tohle jsem už viděla,“ jde o krásný kousek, který podle mě skýtá možnost více kombinací, než se na první pohled zdá.
Do třetice jsem si vybrala krásné sáčko s vtipnou klopou á la „kravata“ a zajímavým podélným límcem. K dokonalosti mu chybí jen volba co nejlepšího materiálu na jeho sériovou produkci.
Naše česká S.J. Parker potvrdila, co si o ní myslím už dávno – totiž že narodit se jako nadaná britská herečka, skočí po ní Burberry a nepustí. Její návrhy mají onu prvorepublikovou eleganci, na kterou vůbec nemusela tlačit okázalou jízdou na retro-bicyklu. Oblečky si určitě zajdu „ošahat,“ jakmile budou plebsu k ošahání předhozeny. Těším se na ně. Coby idealista věřím, že kvalitu výsledných produktů může autorka sama ovlivnit – minimálně tím, že dohlédne na výběr materiálů, bude trvat na tom zásadním ze svých vizí a popřemýšlí, co pěkného by o nich mohla říct při uvedení. Zbytek obstará… ta aura.
Vystavil beryl v 16:24 0 komentářů
Štítky: celebrity, fall 2010, kolekce, pietro filipi
Pro ana, pohádka bez dobra a zla
Přemýšlela jsem, zda tohle psát. Zda nahlédnout do světa za zrcadlem a pokusit se pochopit holky, které jsou mnohdy tisíckrát víc než to, pro co se zažil termín pro-ana.
Česká společnost skutečně objevila fenomén glorifikace anorexie až loni. Všimla si toho některá masmédia, někteří odborníci, někteří rodiče a… hromada dalších holek. V zahraničí, zejména ve Spojených státech, se naopak největšího zděšení společnosti dostalo pro-ana už před mnoha lety. Osobně bych tipovala jako nejvýraznější léta 2003 – 2006, kdy se problém diskutoval v několika velkých televizních show a dostával se i do celonárodních zpráv.
To, že k nám pro-ana přišla spíš jako módní trend, znamenalo její naprosté zpovrchnění. Chyběly tu „zakladatelky.“ I když věřím, že existuje i mnoho českých holek, které si tímhle příběhem o dokonalosti prošly a procházejí ve vší drsné ryzosti, nikdy jsem nenarazila na nic, co by šlo považovat za „autentický pro-ana blog.“ Když to řeknu hodně divně, došlo k tomu, že k nám dorazily jen povrchní projevy spočívající v hladovění, thinspiracích a focení se zataženým břichem před zrcadlem v koupelně.
Také jsem dříve viděla české pro-ana blogy, než ty zahraniční. První myšlenka: to jsou ale znuděné krávy! Posléze jsem celou věc pustila z hlavy jako něco příliš stupidního, než abych se nad tím třeba jen pohoršovala. Neexistoval žádný důvod, pokoušet se jejich autorky pochopit.
Vlastně až začátkem tohoto roku jsem zjistila, že zahraniční pro-ana internetové zápisky se těm našim v ničem nepodobají. Narazila jsem dokonce i na blog, který do pro-ana komunity spadal, ale nemluvilo se v něm o jídle ani o hubnutí. Autorka žila ve vysněném světě, ve kterém nebylo pro jídlo místo. Dneska jsem tu stránku už nenašla. Snad je naživu.
2) idoly anorektiček nejsou ani tak Keira Knightley a Olsenky, jako spíš Shakespearova Ofélie (tu zmiňují pro-ana blogy často) a fantasijní postavy z pohádek a filmů.
3) jídlo většina z anorektiček odmítá hlavně proto, že je příliš přízemní pro jejich dokonalý svět.
5) většina nechápe anu jako boj. Většina z nich ji miluje. A většina z nich si ji uvědomuje – opět navzdory tomu, co se o anorexii obvykle tvrdí. Většinou ale nevěří, že lze anorexii vyléčit a nechtějí to zkoušet.
Vystavil beryl v 16:19 0 komentářů
Štítky: hubnutí
úterý 13. července 2010
vyvařuju... abych nejedla
Jednoduchá slaná tekutina nejenže pomůže, když má člověk sto chutí se do něčeho zakousnout, nebo se už motá z nedostatku kalorií a železa (na železo je dobrý právě ten hovězí vývar), ale taky tělem dost rychle prochází a čistí střeva. Na podobném principu funguje tradiční asijské čištění střev (http://www.cinska-medicina.info/joginske-cisteni-streva), při kterém se ale pije voda pouze osolená, ve velkém množství a v kombinaci s cviky. Kdysi jsem to zkoušela, ale pít teplou slanou vodu je hnusnější, než se zdá. Nedotáhla jsem to. A taky jsem se bála, co by to udělalo se žaludkem, už takhle mu dávám zabrat.
Vyvařování je jeden z důvodů, proč se těším, až se zas trochu ochladí. Jím toho málo a cítím, že mi sůl schází. Řeším to tak, že přesoluju všechno, co to snese a co se chystám pozřít, ale není to totéž jako udělat si hrníčku spoustu chutí bez jediného kousnutí :-).
Vystavil beryl v 18:42 0 komentářů
Prada fall 2010 campaign
Z dámské sekce mě zaujala jediná fotografie (viz níže), na níž se "osudovým" poutem propojil jeden z modelů s krásnou xxl taškou. Jejich "vztah na dálku," kdy kabelka visí na ruce anonymní ženě, je vtipný a soustřeďuje pozornost (konečně) na kolekci samotnou. Hodně zajímavé je i kontrastní propletení rukou páru vlevo. Skvělá fotka.
Pokud jde o kampaň zaměřenou na muže, tak ta zůstala letos black&white a nese se s daleko větší grácií než podivné snímky výše. Tedy když pomineme ty fotky, které jsou jen černobílou variací na předchozí.
Vystavil beryl v 13:01 0 komentářů