the next best thing

Stalo se mi to docela nedávno.

Obyčejná cesta z ložnice k lednici, která v nejhorším případě končí snězením něčeho, co jsem jíst nemusela. Tentokrát jsem se bohužel nezastavila, ani když jsem otevírala tu komnatu hříchů, ani když jsem si vybírala minutku, ani když jsem ji dávala do mikrovlnky, ani když jsem do ní pak tři minuty koukala s vyplazeným uslintaným jazykem, jako ten největší slaboch na světě. Nezastavila jsem se, i když mi hlavou letěly všechny ty hubnoucí hesla a alarm mi v ní drnčel jako blázen.



Mikrovlnka pípla, já jídlo vytáhla, vyklopila na talíř, vzala příbor a...


Už jsi jedla! blesklo mi hlavou. Ruka se mi sice zachvěla, ale stejně jsem si nabrala sousto.


A v tu chvíli jsem to dokázala.


Dokázala jsem si ho nenacpat do pusy.


Talíř přede mnou ležel plný a voněl a v tu chvíli se zdálo být tak málo pravděpodobný, že bych jeho obsah dokázala nezhltat, že jsem zatoužila trumfnout sama sebe. Vysmát se své slabosti do očí, nakopat ji do nafouknutého zadku.


Chvíli jsem si tu situaci užívala. Stála jsem tam se soustem na vidličce a věděla jsem, že mám nad ním moc - že ji mám sama nad sebou.


Pak mi v hlavě zahlodala pochybnost - A co teď s tím jídlem? Vracet do ledničky to nemělo smysl, nebylo by pak už k jídlu a akorát by všechno nasáklo tou vůní a já bych si na to jídlo vzpoměla pokaždé, i při cestě jen pro chlazený pití.


Jenže je správný vyhazovat jídlo? Jsou na světě lidé, kteří hladem umírají.


A tak jsem udělala příští správnou věc.


Dalších patnáct minut jsem pečlivě oddělovala všechno maso od zbytku jídla. Bylo to další napínání vůle, ale když chci, umím u sebe navodit celkem silný pocit povinnosti. Maso pak přišlo na plastový talířek a ven, kde se po něm za dvacet minut zaprášilo. Číči měly hostinu.


Jsem dobrá. Jsem dobrá. Jsem dobrá.


A příště se zastavím ještě před tou ledničkou!